Drahá.....

aneb vzpomínka na Shortymana, na malého muže a jeho maličkou, které dal do vínku bůh možnost, že jej ovlivnila natolik, že pro ni psal a hrál takovéto písně.

Vlak do stanice tebe – vzpomínka na Shortymana

Moje drahá,

Už je to tak,

Marná snaha

vyjel můj vlak

Není to drak,

však

Roste jak mrak,

rovnou do oblak

ale nemíří do stanice nebe,

Myslím, že míří do tebe

Já vřu, přitom to zebe

A On stále jede a jede

Jinak to ani nedovede

Je ti blíž a blíže,

a ty hned víš, že

Už ho nezastavíš,

a on je blíž a blíž

tak copak?

Není to žádný motorák

Ba ani žádný lomcovák

Je prostě, jaký je,

Je jen, když ožije

Je jen můj, tak jej měj ráda

Jede ti dát kousek něžnosti

Ať se ti v těle rozhostí

Pocit klidu,

snad mám tu vinu,

že se rozjel právě,

když se k tobě vinu

dej mi víc šancí v stanici tvého klínu

protože, už není pokryt ledem

On už jede, jede, a jede

a nejde zastavit

Je jako má láska

Můj pocit pro tebe

mám jej uvnitř

a ten ven vyjede

jedině

když mi dáš šanci…

Však co to? Brána?

Tady?

Tady má končit má dráha?

Ne, jen Moje drahá,

se stále zdráhá…

Dovětek : Mám rád Jazz, a když hrál tento maličký muž svou píseň, myslel jsem vždy na to, že každý má svůj pocit, ze kterého mu vyvěrá ta nálada, do které vkládá svůj text a svou hudbu. Textu nemusíte rozumět, kolikrát vám to řekne hudba, ale přesto jsem si k jeho nejkrásnější písni dovolil malý překlad, jak jsem jej cítil já. Určitě to není text, který psal pro svou maličkou, a kdybych byl bůh, oživil bych jej, aby mi to prozradil, ale to já nejsem. Tak aspoň co cítím já k ......